Moje první stovka

Jak jsem si začátkem roku umanul, svou první stovku jsem ušel ještě před dovršením svého prvního čtvrtstoletí. I tak je to proti spoustě ostřílených stovkařů pozdě, ale protože v dětství nikdo v okolí podobné touhy neměl, nějakou chvíli trvalo, než jsem si našel tuhle cestu sám. Co stálo za přihláškou na Leteckou stovku v Považském Inovci?

(Pokud vás to nezajímá, přeskočte na samotnou reportáž níže.)

PROLOG

První známkou nutkání vnímat a posouvat svoje limity v chůzi/běhu přírodou budiž dovolená s rodiči na Šumavě na podzim roku 2009. Z přepisování maturitních otázek už pubertálnímu Matějovi hlava pomalu kvetla, tak si na jeden den naplánoval výlet sám pro sebe z Modravy na Poledník a zpátky (komplet po asfaltce, maňas). Jakmile jsem vyrazil, sám, s podzimními šumavskými vřesovišti na dlani, vystřelil jsem a chtěl udržet rychlé tempo co nejdýl. Živě si pamatuju, jak jsem sebou hrdě fláknul do postele s vědomím, že jsem dal 30km za 4 hodiny, ale ať hledám jak hledám, nikde takovou vzdálenost na mapě nevidim. No nic, určitě to tak bylo. Muselo být, nemůžu teď tuhle epickou chvíli zpochybňovat. Tehdy jsem nicméně poprvé pocítil nutkání letět přírodou bez pout starostí všedních dní a dosahu civilizace (bez tý asfaltky by ta věta měla větší feel...).

O dva a půl roku později se na chatě v Polabí sešla na víkend parta kluků ze základky a při diskuzi o příští akci Tomáš nadhodil pochod Praha – Prčice. A kolik to je? No ta nejdelší má sedmdesát. Super, já mám průměrnou rychlost chůze 7,5km v hodině, otestoval jsem si to přece na Šumavě, ne? Tak to dáme třeba kolem deseti hodin. Pořád nemůžu uvěřit, že jsem byl tak mimo. Pořádnou vzdáleností neprověřený jsem tehdy vážně neměl ponětí o tom, že nohy po padesátce třeba fungujou jinak, než po deseti kilometrech. To ale není všechno. V pět ráno jsem na start v Hájích přišel v džínovejch kraťasech a teniskách, z nichž z jedné pomalu ale jistě odpadával kus podrážky. Ale v pohodě, vždyť já jsem na chůzi zvyklej, vo co de? Zhruba na 40. km ta podrážka vážně odpadla a na 70. jsem padnul já rovnou na chodník. Byl to ale nezapomenutelný pocit, ležet na dlažbě náměstí v Prčicích s vědomím, že jsem ušel za jeden den 70km.

(Mimochodem, o rok později jsme to šli znova a s pocitem, že tentokrát už k tomu přistoupim zkušeně, jsem to šel v pohorách. Že mezi oběma extrémy asi bude víc variant jsem začal chápat až ve vaně při pohledu na černou kouli trůnící na místě, kde jsem dřív míval malíček. Holt zkušenost někdy musí bolet, aby se zapsala.)

Dál už to šlo téměř samo, s Tomášem jsme vyzkoušeli Brdskou padesátku, před níž přišla sněhová kalamita (bez přehánění metr sněhu v brdských lesích, není lepších podmínek pro 50km výlet. Tak mě napadá, že každá akce s Tomášem se odehrává za mystických podmínek, jako náš výlet do nejsušší oblasti Španělska, při němž tam přišly záplavy). Tomáš ale ne vždycky mohl nebo chtěl jít, a protože nikdo jiný v mém okolí podobným postižením netrpí, nezbylo mi, než začít chodit sám.

A tehdy jsem kouzlu pohybu v přírodě propadnul naplno. Stav mysli na 70. kilometru se opravdu lehce může stát drogou. Hlava už nemá energii na to něco si nalhávat a najednou má jasné řešení snad pro každou životní situaci (počítat zítra večer asymptoty nebo jít na pivo?..). Pročítal jsem reportáže a zážitky cizích lidí z různých 100km+ akcí (zde děkuji především Elišce) a začal v hlavě střádat plány, jak dosáhnout toho, abych se mohl úspěšně účastnit těchhle seancí radosti, fyzického i psychického vyčerpání a poznávání nových koutů země / ze mě. Loni jsem si naplánoval podle mapy vlastní 80km trasu, vstal jsem ve 4 ráno a domů přišel v 9 večer. Měl jsem v plánu navyšovat kilometráž postupně a letos takhle ujít 90 a příští rok vysněných 100. Nicméně po Novém roce jsem se šel projít zasněženým Posázavím, další víkend znovu, pak zase a za leden jsem tak nachodil/naběhal něco pod 200km. V únoru už to bylo přes 200 a došlo mi, že není na co čekat. No a tak se stalo, že jsem se poprvé objevil na startu 100km závodu s jediným cílem. Dokončit.

LETECKÁ STOVKA 2016

5. ročník, 18. – 19. března 2016

Považský Inovec, Slovensko

105km, 3750 kumulovaných výškových metrů

Jel jsem autem šampionů. Robert Frohn, pravidelný to okupovač předních míst (když zrovna dokončí) odřídil celou cestu, aby nás v noci po návratu rozvozil po bydlištích všech zúčastněných, což znamenalo kolečko od Mladé Boleslavi přes Černý most a Zvoli až do Kladna. Solidní servis na první stovku. Eliška, v poslední době pravidelná okupovačka předních míst (asi zvláštní výraz, co?) v rámci žen a celebrita mezi účastníky ultratrailových závodů, kteří jí znají, aniž by jí někdy viděli, díky jejímu blogu. Ondra s nesmělým cílem prostě dokončit, aby pak prostě dokončil za 16 hodin, a Dan s cílem do 18 hodin a s výsledným časem něco přes 17. Cesta utekla v dobré společnosti rychle, takže než jsem si uvědomil, co hodlám podniknout, odbyla osmá večer trenčínského času a všichni vyběhli. A jak.

Představoval jsem si to tak, že adepti na prvních dvacet míst vystřelí dopředu a my ostatní začneme rozvážným tempem, díky čemuž se zařadím někam doprostřed pole (dobře, tak aspoň do poslední třetiny) a od začátku se budu moct soustředit na optimální tempo místo nahánění ostatních. Realita vypadala tak, že adepti na prvních sto míst vystřelili dopředu a já se snažil najít balanc mezi držením se svého tempa a snahou nenechat si utéct těch pár ostatních "pomalejších" (měli jsme tempo 7,5km na hodinu), protože po doslova vodorovném sprintu po travnaté hrázi a později silnici podél Váhu na prvních 20km jsme se měli ponořit do kopců Považského Inovce (a docela pěkných, samotný Inovec má 1046 m) a tam jsem se moc nechtěl toulat nocí neznalý terénu sám (GPS nevedu). Taky jsem během téhle části narazil na jedinou zásadnější mouchu ze strany organizátorů, když drobné odrazky s tajnými kontrolami (jejichž lokace byla navíc v itineráři specifikována s přesností asi tak na 10km, alias kontrola Hrádza 1, Hrádza 3 a podobně, přičemž hrádza vedla asi 15km z Trenčína až před Beckov) byly na některých místech umístěny tak, že pokud se člověk zrovna nepodíval žádaným směrem, měl velkou šanci jí minout, jak se mně a jednomu kolegovi povedlo na třetí kontrole, naštěstí moje snaha nenechat si všechny zdrhnout se vyplatila a pánové za námi na nás zavolali, jestli jsme jí náhodou neminuli. S tímhle kolegou jsem se mimochodem udržel do nějakého 31. km, celé to běžel v pětiprstech a říkal, že nejvíc v nich zatím uběhl 200km. Eh. Pak mi ale utekl a potkal jsem ho až v cíli.

První živá kontrola byla pod sjezdovkou v bikeparku v Kálnici na 25. km, kam jsem dorazil ve 23:43 a o půlnoci se měla dle harmonogramu zavírat. Dal jsem si čaj, trochu slaných brambůrek, doplnil vodu, promazal prst na noze, co se tvářil, že by časem mohl hostit puchýř, a asi po dvaceti minutách v teple vyrazil kolmo proti vrstevnicím zdolat první ze tří sjezdovek, které trať nabízela. Byla to docela zábava, kolikrát jste v noci zdolávali v horách sjezdovku v protisměru? (Otázka věnována normálním lidem, nikoliv případným stovkařům). No nic. Tohle místo zahajovalo první zásadní táhlé stoupání na Panskou javorinu, na osmi kilometrech čekalo na zdolání 600 m převýšení. Se stoupající výškou klesala teplota a na javorině tak bylo ve 2 ráno krásných -4 a na holém vrcholu foukal chladný vítr s ozvěnou tajemných nočních Karpat. Při intenzivním pohybu ale člověk klima téhle úrovně nevnímá. Někde pod kopcem jsem v nočním lese potkal kočku, nicméně moje přesvědčení, že na halucinace je ještě brzo a nejspíš tam tak opravdu je mi naštěstí bodře potvrdil kolega v pětiprstech: "Zdar mačko!"

Těšil jsem se, jak nahoře na hoře na chvíli ulevím chodidlům zdolávajícím místy kamenitý a místy bahnitý svah, ale těch pár posledních opozdilců se ani nepodívalo na rozcestník a běželo dolů, takže mi nezbylo, než je následovat. To co jsme zrovna zdárně vystoupali, jsme během chvíle zase seběhli zpátky, aneb během 6 kilometrů sešup o 600 m níž. Každý takový seběhnutý metr mě štval, protože jsem při něm myslel na jeho dva kolegy – na ten, který jsem kvůli němu před chvílí vystoupal, a ten, který kvůli němu za chvíli zase vystoupám. Tenhle scénář se víceméně opakoval během celé trasy, takže jsem měl vlastně větší radost, když se mělo stoupat, než když se za horizontem objevilo klesání. Během sestupu / seběhu jsme se vypořádali s úsekem rozbahněným a rozoraným od lesníků, při němž dostali svou dávku kotníky a taky mi došla baterka v čelovce, takže jsem odchytnul jednoho z úplně posledních cestujících, jestli mi může posvítit na její výměnu a s ním jsem nakonec doputoval až na druhou kontrolu v Duchonce. Ta byla skvělá, extra příjemní lidé, různorodá nabídka pití od džusu po kořalku a oheň pod hvězdama. Uprostřed lesů a kopců, jak jsem se sem z tý práce v takovym mžiku dostal? Takže jsem se tu zdržel asi půl hodiny. Taky tady přišel poprvé na řadu můj trumf proti únavě – kofeinová tableta. Přece jen jsem vstával před 24 hodinama do práce a teď měl za sebou 47km v kopcích. No a umí vážně divy.

Z Duchonky jsem vyrazil ve 4:40 a povzbuzen kofeinovou energií jsem do toho zase šlápnul, takže jsem utekl těm opozdilcům, se kterýma jsem na Duchonku přišel (mimochodem po mě už tam mělo dorazit jenom 10 lidí ze 114 startujících, vážně jsem byl na úplnym chvostu, každopádně cíl byl dojít, ne umístit se, a věděl jsem, že kdybych se to snažil za každou cenu rozbalit, litoval bych toho). Tou dobou navíc začalo svítat, což mě povzbudilo ještě víc, takže kdyby mě v tu chvíli potkal kanibal, přesvědčil bych ho, ať se dá na bylinnou stravu. Za nějakou dubu, která mi přišla krátká a děsně v pohodě, jsem dorazil pod druhou vydatnou sjezdovku u Podhradie, kde jsem dosáhl poloviny trasy. Sjezdovku jsem téměř vyběhl a po krátké smsce domů, že žiju, a že napíšu, kdyby se to mělo měnit, jsem pokračoval po kopcích bukovými lesy směr Horáreň pod Kostolným vrchom. A tehdy jsem poznal, jak neskonale nejisté je trvání jakékoliv nálady během 100km závodu. Začalo to tak, že jsem poprvé špatně odbočil, respektive minul odbočku, což jsem si uvědomil asi po 400m, takže v pohodě (stejně jsem teda nadával, ale dobrý). Díval jsem se za sebe, jestli se tam neobjeví ti chlápci, kterým jsem tak triumfálně utekl, ale neviděl jsem je, dobrý. Asi po kilometru jsem znova nemohl najít turistickou značku, tak jsem se podíval do mapy v mobilu, abych zjistil, že jsem zase nějak nesmyslně neodbočil tam, kde jsem měl. Naštěstí jsem se nacházel na stejné silnici, na které jsem měl být, jenom asi o půl kilometru vedle, takže v pohodě. Chlápci za mnou pořád nikde, museli fakt zpomalit. Řekl jsem si, že mi to nějak nejde a že teď už musim dávat pozor, ať se zas neztratim, abych za dvě minuty znova marně hledal modrou značku. A v tu chvíli jsem zřel ty chlápky na protějším kopci asi půl kilometru přede mnou, jak si to štrádujou nahoru. Při mých kilometrových výletech a návratech mimo trasu mě přeskočili. To už mě nas*alo, takže jsem okolním lesům v poměrně intenzivním duchu povyprávěl něco o všech možných částech lidského těla a šel dál. Sice jsem říkal, že jsem se rozhodně nejel umístit, ale když jsem se zrovna cítil dobře, hrál jsem si na závodění. A tyhle odbočky mi tu hru pěkně kazili. Ačkoliv jsem se snažil pohybovat rychle, rozcestí Horáreň pod Kostolným vrchom se pořád vzdalovalo. Jestli jsem měl pět kilometrů zpátky dobrou náladu, teď na mě na 60. km přišla první (a naštěstí poslední) krize. I když to bylo spíš v hlavě, než v nohách, nešlo mi ani zrychlit a vůbec jsem toho měl po krk.  Dokonce i čmelák kolem mě bzučel v blbý tónině. Jedinym způsobem, jak se z toho dostat a kterýho jsem se v tu chvíli dokázal chytnout, bylo dorazit co nejdřív na další živou kontrolu na chatě na Bezovci (66. km), dát si tam čaj a polívku a na chvíli si lehnout na zem a vypnout nohy i hlavu. Ačkoliv se to zdálo téměř nemožné, za chvíli jsem opravdu minul rozcestí Horáreň pod Kostolným vrchom (ten název se mi fakt líbí) a pokračoval směr Bezovec. Ani tady mi to cesta zbytečně nezjednodušovala a můj výpočet, jak dlouho by mi to tam mělo ještě trvat, ztroskotal ve chvíli, kdy jsem dorazil na rozcestí Bezovec – bus a zjistil, že osadu Bezovec nikde nevidim, takže chata bude patrně jinde. Podle šipky jsem šel směr rozcestí Bezovec, kde jsem našel šipku směr Ski areál Bezovec, kde se konečně nacházela i chata.  Během cesty jsem předběhl pár jednotlivců a když jsem dorazil na chatu, bylo už devět ráno. Rychle jsem snědl nabízenou polívku a pár kusů grepu a vylezl jsem ven fláknout sebou na trávu, což nově přicházející komentovali ve stylu "ten už to má za sebou", takže jsem ještě promazal nohy a s nově posbíraným odhodláním vyrazil vstříc blížícímu se údajně nejnáročnějšímu úseku celé stovky s četnými stoupáními včetně nejvyššího vrcholu Inovec. 

Pohled na Panskou javorinu

Šlo se mi zase dobře, jenom se začínali objevovat projevy mírného přetížení organismu, když jsem před ostrým stoupáním na Prieľačinu viděl v jednu chvíli na cestě před sebou bažanta v nadživotní velikosti, bílou holubici a lamu, nic z uvedeného se tam ale nevyskytovalo a tak jsem napůl pobaven a napůl vyděšen pokračoval dál. Na Prieľačinu vedl opravdu super stoupák, 300m převýšení na vzdálenosti 1500m. Nicméně i ta padla a pokračoval jsem znovu na Panskou javorinu. Trasa měla totiž tvar osmičky a průsečíkem byla právě Panská javorina. V první chvíli jsem si ani neuvědomil, že už jsem tady byl, dokud jsem se nepodíval do mapy, kde to jsem. Tma dělá hodně. Někde v těchhle místech jsem začal střídavě dohánět a nestíhat slovenského chalana a děvčicu, kteří byli před týdnem na mnohem drsnější Kysucké stovce (127km, 5500m) a tak to tady pojali jako takovou stopětikilometrovou procházku. Ok. Sestupy z kopce mým nohám začínali dělat trochu problémy, zatímco pro ně už byli patrně jedinou příležitostí ke zrychlení, takže mi vždycky utekli, abych je zase dohnal na nejbližším stoupání, které pro změnu mně zatím pořád vyhovovalo. Tou dobou se vyjasnilo a slunce začalo letos snad poprvé vyloženě hřát, takže by to bylo i na svlíknutí softshellky, kdybych jí měl kam dát, jelikož batoh jsem měl plný doma poctivě vyrobený pasty z datlí, fíků, meruněk a ořechů, na kterou bohužel během výkonu nemám chuť, což jsem právě na Letecké stovce s úspěchem zjistil. Vyhodit jí by mi bylo líto. Stejně jsem ale na sobě měl už všechno propocený, takže jsem to neřešil. Jako předkrm před Inovcem se postupně servírovaly kopce Ostrý vrch (910m), Jakubová (906m), Rafajova kóta (896m) a Krželnica (968m), mezi nimiž se vždycky sklesalo do nějakých osmi set metrů. Na Rafajově kótě jsem vyrovnal svoje maximum, hranici 80km, takže od té doby jsem si užíval osobní rekord ve scenérii nádherných výhledů na rozzářené doliny a louky níže a ostatní polozalesněné kopce kolem. Míň už jsem si užíval výhled na Inovec přede mnou, který sice působil impozantně (jako snad každá nejvyšší hora pohoří), ale snad až moc. Nakonec to ale vůbec nebylo tak zlé a s vědomím, že každým nastoupaným metrem se přibližuju možnosti tenhle výmysl opravdu dokončit, jsem si tuhle část určitým masochistickým způsobem užíval. A tak jsem nakonec s už bolavými, ale stále ještě nesoucími nohami dorazil na samotný Inovec. Rád, že tuhle akci nemá na svědomí Olaf, takže nemusim za kontrolou nahoru na rozhledu, jsem si lehnul mezi zbytky sněhu na zem, která ale byla opravdu promrzlá, takže jsem se za chvíli zase zvednul a překousl fakt, že si holt odpočinu až na Chatě pod Inovcom (85km) asi o 300 metrů níž, kde čekala poslední živá kontrola.

Zbývalo mi dvacet kilometrů do cíle a pět na nádraží v Mnichově Lehotě a pomalu se tak blížila hodina pravdy. Hned při prvním zběžném zhlédnutí trasy mi bylo jasné, že Mnichova Lehota na 90. km bude takovým tím místem, kde se člověk rozhoduje, jestli to musí dojít až do konce, i tak to bude chvályhodný počin a ostatně tak jako tak to je osobní rekord...

Jenže 90km není 100km a kreativitu chci v téhle životní etapě projevovat jinde než umění tvoření alibi, kde všude si zasloužim ulehčit si život. Víceméně od rádoby krize kolem 60. km jsem v rámci podpory ducha počítal kilometry stylem "už zbývá jenom x km a kdyby to nešlo, tak x – 15,", ale mezi řádky jsem měl jasně napsáno, že když na ten devadesátý dorazim ve stavu, že to jenom trochu půjde, není co řešit, jinak by nemělo smysl jezdit na stovku s cílem dotknout se hranic. A poslední zhruba hodinu se mi hlavou začínali honit kousavé myšlenky, že by to možná mohlo vyjít. Kdykoliv jsem si přiznal, že mě to napadlo, vyhlížel jsem za horizontem ledovec, který je potřeba zdolat, nicméně na žádný jsem nenarazil, takže rozhodnout měl stav nohou po seběhu z Inovce do Mnichovy Lehoty, protože ze seběhů jsem měl respekt. Vlastně obecně žiju v domnění, že seběhy jsou moje slabina a moje nohy při nich trpí.

Na Chatě pod Inovcom jsem si dal nabízenou polívku, čaj, magnesium a ze svých zásob jsem vytáhnul ještě jednu dávku kofeinu, protože jsem začínal mít pocit, že ztrácim koncentraci. Napsal jsem Robertovi, že podle stavu nohou pod kopcem bych případně zkusil doběhnout až do konce, nicméně bych na to asi využil skoro celý 24hodinový limit, a jestli to posádka auta vydrží. "No problemo, jdi do toho. ;-)". Tak fajn.

Jakmile jsem vyběhl, uvědomoval jsem si, že je něco divně. Běžim z kopce a nic necítim. Letět takhle krajinou bez vnímaní limitů na 90. km, to si vlastně plnim sen. Snažil jsem se nedupat, dělat kratší, svižné, ale uvolněné kroky (nakolik uvolněně jsem to v téhle fázi uměl) a průběžně jsem se snažil soustředit na to, co cítim v chodidlech, kotnících, kolenních vazech a zbytku nohou při dopadu a odrazu. Nic moc, musel jsem si přiznat, že se právě cítim možná nejlíp za celý závod. Po skoro 90 kilometrech a cca 19ti hodinách očekávání, jestli a kdy přijdou první zásadní projevy opotřebování některých součástek jsem měl pocit, že moje tělo zapomnělo, co v posledních hodinách dělalo. Tak jsem běžel, než si to uvědomí. Pamatoval jsem si, jak rychle mě přešla euforie po východu z Duchonky a hodlal jsem z téhle vlny dostat víc.

Vlevo Čiernachov a Ostrý vrch, vpravo v pozadí Inovec

Odpolední slunce mezitím začalo bukové lesy na úpatí Inovce barvit dozlatova a na obzoru se poprvé objevily trenčínské paneláky, prostě taková pohodová východoevropská pohádka. Říkal jsem si, že když to seběhnu do hodiny, bude to dobrý, a koleje v Mnichově Lehotě jsem nakonec přecházel po 50 minutách. Koukal jsem na kopec Čiernachov (695m) nad sebou, poslední stoupání téhle srandy, a téměř jsem se mu smál, jak jsem se cítil v pohodě. Když jsem vyrazil, bylo 15:15, do vypršení limitu mi zbývalo necelých 5 hodin a 15km. Tentokrát už by mě mohlo zastavit jenom zranění a nebo nějaký hodně nepříjemný zakufrování.

Sakra, kde je červená?

Kterej *!#@!? to tady značil?! Tentokrát už jsem si z plna hrdla zařval. Během solidního stoupání po svazích Čiernachovu jsem dorazil na odbočku, na které zcela jasně vedla červená značka doleva. Za chvíli na mě volal kluk za mnou, že ho GPSka navádí doprava, ale já zrovna stál přímo před stromem s červenou značkou, tak jsem na něj zavolal, že mám červenou před sebou a že jdu tudy. Za chvíli se cesta roztřetila do tří směrů (proto taky roztřetila) a červená nikde. Vracet jsem se ale nechtěl a hlavně ta značka sem odbočovala zcela evidentně. Zrovna, když jsem se odhodlal do toho posledního úseku vložit úplně všechno, ztratil jsem se v rekordním čase. Podíval jsem se na mapu v mobilu a zjistil, že pokud byla správná cesta tam, kam šel kluk s GPS, musim krosnout kopec mezi mojí a jeho cestou kolmo proti vrstevnicím. Tak jsem si ještě párkrát ulevil a rozběhl se lesem hlava nehlava nahoru. Když jsem se vyškrábal na vrchol, viděl jsem dole pod svahem dva lidi a před nimi kluka s GPS. Volal jsem na něj, jestli je na červený, ale jeho hlásek by neprobudil insomnika ani po stonásobnym zesílení, takže jsem nezjistil nic. Mával rukama někam před sebe, tak jsem se prostě spustil ze svahu dolů a doufal, že to za chvíli nepoběžim zpátky. Po doběhnutí mi významně oznámil, že "jsem říkal, že je to tu". Něco jsem zamumlal a skoro se rozeběhl do kopce na Čiernachov. Mával se mnou adrenalin, aspoň k něčemu ten vztek byl, ale za chvíli jsem ho celý spálil a pocit neohrožení byl zase pryč. Tentokrát jsem se ho ale tak rychle vzdát nehodlal a drtil jsem to bezmyšlenkovitě nahoru co to šlo. Je to poslední stoupání tohohle víkendu, pak se uvolnim, rozeběhnu se a už to půjde samo.

Proběhl jsem kolem vrcholu Čiernachov a běžel dál, už z kopce. Chtěl jsem si odpočinout až na Chatě pod Ostrým vrchom (na ten už se naštěstí nemuselo). A za chvíli jsem si uvědomil, že pod vrcholem Čiernachov měl být rozcestník s posledním kontrolním heslem. Tak fajn, tak tady pro změnu budu stát, dokud mě nedojdou ti, kterým jsem utekl, a požádám je, jestli budou tak hodní a podělí se se mnou o něj. Začínal jsem mít pocit, že běhat na tomhle prokletym kopci nemá smysl, protože získaný náskok vždycky za pár minut kvůli něčemu prohospodařim. Tentokrát jsem naštěstí za sebou zaslechl hlasy téměř okamžitě a k mému překvapení ke mně mířili místo kluka s GPS dva starší pánové (se vším respektem by to mohli být mí dědové) se slovy "co tam stojíš, na nás čekat nemusíš!".

Hrozně se stydim, že já, pamatující si jména lidí, kteří mě minuli v metru před deseti lety, si snad vlivem únavy po intenzivních dvou dnech beze spánku dneska nepamatuju jména těchhle skvělých chlapů, kteří mě nakonec dotáhli až do cíle. Ještě čtyři roky zpátky šli stovku, letos si dali "jenom" 50km trasu, za to na ní ale chtěli pokořit svůj dosavadní rekord, což se jim zatím dařilo a zdálo se, že by v Trenčíně mohli být před 7 hodinou večer. To znamenalo, že když se jich udržim, mohl bych dát svých 105km dokonce pod 23 hodin. Opravdu píšu "když se jich udržim" , rychlostí jejich pohybu, což bylo něco mezi během a chůzí (takový svižný jogging), by totiž zanedlouho setřásli většinu mých vrstevníků. Navíc to byla veselá dvojka a cesta tak najednou utíkala sama. Opsal jsem si od nich kontrolní heslo z Čiernachova, v Chatě pod Ostrým vrchom jsme si dali rychlou kofolu a s vědomím, že zbývá necelých 10km jsme se vydali do cílové rovinky přes podvečerním sluncem zalitá pole k vesnici Soblahov a dál za siluetou trenčínského hradu. Po cestě jsem se několikrát otočil za sebe, abych se rozloučil s panoramatem kopců Považského Inovce, které mě nejspíš trochu změnily a cítil jsem k nim něco nevysvětlitelně důvěrného.

Stačilo se na chvilku zastavit kvůli fotce a borci mizeli v dáli. Cílová rovinka k trenčínskému hradu

Pánové si nakonec udrželi závodní tempo až do cíle, což potvrdili v serpentinách pod trenčinských hradem, kterými se nenechali rozptylovat a seběhli je napříč kolmo dolů přímo za nosem. Pustil jsem se tedy za nimi a za chvíli se před námi objevila sokolovna TJ Sokol Trenčín, ve které se nacházela základna Letecké stovky a především start a cíl. V závěru jsem sice mohl běžet o něco rychleji, ale považoval bych za neslušnost kvůli několika minutám ve výsledkové listině nechat je v úplném finiši za sebou. V čase 22 hodin 20 minut jsem dámám z řad dobrovolníků v cíli odevzdal svůj zmuchlaný itinerář se slovy, že ani neví, jak rád je vidim. Pogratuloval a poděkoval jsem oběma pánům, až tehdy jsme se vzájemně představili, a nedočkavě zamířil do rohu tělocvičny, kde měla posádka našeho auta věci, které jsme si nebrali s sebou. Na tenhle moment jsem se těšil nejenom od včerejších 8 hodin večer, ale už od chvíle, kdy jsem začal snít o tom, že jednou zvládnu 100km do 24 hodin. Svalil jsem se na parkety a život byl nádhernej.

Dokonalost okamžiku završil Dan z auta, který se zmínil, že jde zrovna pro točenýho Bernarda pro sebe a Elišku a jestli chci jednoho přinést. Tak jsme tam za chvíli seděli na parketách v tělocvičně s pivem v plastu, sdíleli první dojmy a čekali na Roberta, který skončil na 2. místě a teď byl u svých rodičů nedaleko od Trenčína. Borec přiběhl v 9 ráno po 13 hodinách. Stihl jsem ještě sprchu, takže dokonalost se posunula do vyšší dimenze, a v 8 hodin večer jsme ojížděli domů.

Tímto bych chtěl poděkovat celé naší posádce za skvělou společnost před i po cestě, bylo fajn, že jsme všichni dokončili, což se, jak ostatní zmínili, nestává často. Snad se brzo sejdeme na jiné akci.

Stejně tak děkuji organizátorům a všem lidem na trati a v chatách, jejichž péče byla téměř dechberoucí. V organizaci by se sice daly najít mouchy, ale víceméně šlo ale o malichernosti v kontextu skvělého zážitku, který nám organizátoři přinesli.

A nakonec děkuji těm dvěma pánům, jejichž jména si já hlupák nepamatuju, za to, že mě dotáhli do cíle s úsměvem na rtech a skvělým časem jako bonus. Na dálku jim přeji, aby je jejich elán provázel při spoustě dalších kilometrů.

Tak jsem dokončil svoji první stovku.