Malá velká stovka
Stovka Z Dubče do Dubče
25. ročník, 23. – 25. září 2016
Start/Cíl: Dubeč, Středočeský kraj
Trasa: cca 130km / 2400m+
Z Dubče do Dubče je malá regionální "chodecká" akce, o níž by patrně málokterý ultramaratonec nebo chodec tušil, že se letos koná její 25. ročník. A přesto by se toho o letošní stovce dalo napsat a říct (a napsalo a řeklo) hodně. Mimo jiné jak měla mizerné značení, jak neseděla kilometráž, že srozumitelnost itineráře někde pokulhávala... Holt realita mění kritéria proklatě rychle a pro stovku z Dubče se všechno změnilo poté, co byla na poslední chvíli zařazena do seriálu CSUT místo zrušeného Nezmar Ultra.
Za mě, kluk, kterej do toho jde, a poté, co se mu dva týdny před startem stane přes noc z regionálního pochodu akce spadající do československého poháru v ultratrailu, dá dohromady solidní stovku s pěknou trasou za 50 Kč startovnýho, si zaslouží respekt. Je fakt, že funkčnost fáborku jakožto značení úměrně klesá s přibývající tmou, že některé úseky z itineráře nebyly úplně čitelné (lom Kamenka – co se tam sakra dělo?) a že některé samokontroly si o to ukradení, ke kterému nakonec došlo, možná trochu říkaly (samotná formulace téhle věty je smutná, leč žijem kde žijem), ale obecně to vzhledem k okolnostem bylo dobrý. Je dost možný, že moje hodnocení silně ovlivňuje nadšení z vlastního výkonu, nicméně tak jako tak mě to bavilo. Tolik k rýpání, pojďme běhat.
O své účasti v Dubči jsem uvažoval od chvíle, kdy došlo k oznámení zrušení beskydského Nezmar Ultra a jeho nahrazení touhle malou akcí na jihovýchodě pražské aglomerace, nicméně následné plány na celovíkendový vandr po Brdech udělaly z téhle myšlenky případný plán B. Víme jak to chodí s plány A, takže v pátek jsem stanul na startu v Dubči.
Po týdnu vstávání v 5:30 jsem málem usnul už na zastávce autobusu nebýt toho, že jsem tam potkal Elišku, což eliminovalo i možnost usnutí v busu, takže v 8 večer jsem úspěšně vystartoval. Povedlo se mi doma nezapomenout většinu věcí, které jsem chtěl mít s sebou, a to málo, co jsem zapomněl, se ukázalo jako postradatelné a tudíž zbytečně zatěžující, takže šlo jen o to, jak se s tím po letním nic moc nedělání a týdenním nic moc spaní poperu.
Svůj tradiční rituál porušení slibu, že tentokrát se fakt nebudu snažit běhat a půjdu v klidu, jsem si odbyl zhruba po 10 metrech a indiánským během jsem doběhl na nádraží v Uhříněvsi (5km). Od začátku se ukazoval být značnou výhodou fakt, že jsem tady letos něco naběhal a nachodil, mimo jiné v rámci svého triumfálního druhého místa na 33km Pytláckými stezkami (kde se sešli dva běžci a spousta výletníků a já byl ten druhej běžec), takže v mnoha případech jsem se orientoval spíš po paměti než podle místy neviditelného, případně vlivem tajemné třetí strany neexistujícího značení. Tenhle faktor, totiž to značení uvedené v itineráři a chybějící v realitě, nabral nových rozměrů v říčanech, kde pro jistotu chyběly obě tamní samokontroly, a vedl k četným telefonátům organizátorovi ze všech stran říčanska a Voděradských bučin, kde že se ta kontrola má schovávat, kudy vede to vlastní značení zmíněné v itineráři a podobně. Většinou mělo jít o ukradené kontroly a strhané značení patrně znuděnými lidmi. Nakonec z toho vzešlo fotografování objektů podél trasy, aby člověk doložil, kde všude opravdu byl, z čehož se postupujícím časem a kilometry vyvinul takový víkendový folklór.
Samokontroly jsem tedy tak ve třetině případů fotil a značení se čirou náhodou vyřešilo tak, že jsem se u říčan nechal doběhnout dvouma klukama, co za mnou svítili už od Uhříněvsi a měli gps. Ostatně jak jsem neustále zatvrzelý vyznavač staré školy a chodim jenom podle mapy, podobné akce mi tohle vyznání někdy trochu komplikují. Každopádně jim děkuji za občasnou navigaci, v tomhle složení jsme poměrně svižně protnuli říčanský a Janovický les a úspěšně minuli odbočku k živé kontrole na chatě v Mukařově (21km), abychom si dali tak jeden a půl kilometru na zahřátí navíc. Po výbornym vývaru, sladkých minišátečcích a kofole jsme tak z chaty vyráželi v novém uskupení, protože během našeho výletu po Mukařově nás doběhlo asi šest lidí. Kluci se zdrželi někde vzadu, takže postupně jsem se začlenil do skupiny s Tomášem U., Hankou M., Martinou N. a dalšími.
Občerstvení na chatě v Mukařove (foto Filip Drazdík, organizátor)
Křižovali jsme půlnocí jednu satelitní vesnici za druhou, kromě občasný pomíjivý konverzace, většinou končící tak z nenadání, jak přišla, bylo slyšet jenom kroky několika párů nohou a pár posledních štěknutí příměstských psů. Možná vyháněli z polí ty kočky, kterých tam bylo na lovu mraky, neustále nás z polí sledovalo několik párů svítících očí. Pod nohama nám tou dobou nejčastěji ubíhal asfalt nebo štěrk a nad náma na tu krátkou vzdálenost od Prahy neuvěřitelný množství hvězd, souhvězdí a hvězdokup. Byla vidět i ta skrumáž minihvězdiček, který se snad říká Kuřátka a prý i Plejády, snad znalci prominou, na táborech se mi zalíbila Kasiopea a dál jsem se nedostal. Ale tenhle zvláštní jev se mi líbí kdykoliv ho na obloze jednou za čas najdu.
Ze snění mě pak už poněkolikátý vytrhlo propočítávání různých možných časů příchodu do cíle při různých scénářích a okolnostech, moje oblíbená kratochvíle při dálkových akcích. Vzhledem k průběhu týdne a letní nepřípravy jsem v základu považoval za obří úspěch jakoukoliv variantu obsahující dosažení cíle, nicméně vzhledem k případné dopravě se hodilo dorazit buď do nedělní první hodiny ranní kvůli autobusu k rodičům, nebo někdy před půlnocí, kdy byla ještě šance, že se nade mnou Tereza smiluje a přijede pro mě autem. Fakt, že jsem během svých kalkulací několikrát zívnul, mě nicméně přiměl považovat tuhle problematiku za momentálně nepodstatnou. Ostatně tou dobou mi do Dubče pořád zbývalo něco kolem 100km (pokud tady itinerář nelhal) a mým dosavadním maximem bylo nějakých 107km na Dni cesty, kde sice bylo víc kopců, ale taky jsem tam tehdy jel s pocitem poměrně slušný připravenosti. Zkrátka půjdu tak rychle, jak to ještě bude příjemný, pokud takový stav na dálkovym pochodu existuje, a uvidíme, jak to dopadne.
"Sakra, minuli jsme to," ozvala se do tmy Hanka s gpskou v ruce někde těsně před Tismicema (40km), kde jsme minuli zelenou odbočku do vesnice a místo toho došli k silnici za vesnicí s autobusovou zastávkou. Což by bylo vlastně fajn, protože tam byla další samokontrola, nicméně my si jí nevšimli a šli jsme zpátky až na náves, abychom se po prozření vrátili zase zpátky k zastávce, opsali kontrolu a vydali se dohnat cca pětiminutové zdržení směr Tuchoraz. V Tuchorazi jsme u další samokontroly tušili inspiraci Olafem, o němž jsem předpokládal, že dal mladému organizátorovi pár rad, takže u fáborku před tvrzí, kde měla kontrola být, jsme považovali za samozřejmost, že se bude skrývat na tom krpálu k hradbám tvrze, na který se budem škrábat po čtyřech. No, neskrývala, takže jsme zase slezly dolů, abychom jí našli normálně naservírovanou u hlavní brány.
Dál se šlo lesy směr Kostelec nad černými lesy, bylo tak 5 ráno a mě poprvé s vážnou tváří navštívila únava, tak jsem jí prostřednictvím kofeinu vzkázal, že na ní teď nemám čas, ať přijde v neděli.
Každopádně když jsem ve tmě před sebou viděl přeběhnout přes cestu něco solidně velkýho s proporcemi připomínajícíma prase, říkal jsem si, že se mi to snad jenom zdálo. Vysvětlilo se to asi půl minuty na to, kdy se z houští nalevo od nás ozvalo pískání malých roztomilých prasátek. Víc jsme nepotřebovali vědět a vydáváje kraval jsme vyklidili pozice.
Ještě před Kostelcem nás došel můj nejoblíbenější parťák na cestách - východ slunce - takže dál už se šlo zase s trochou místy poztráceného elánu. Pro změnu se začaly ozývat nohy a první známky fyzické únavy, tak jsem se odhodlal vyzkoušet experiment, o kterym spousta lidí básní a mně vždycky přišel jako fatální konečná, protože kdysi při svých začátcích na padesátkách mi při něm akorát ztuhly nohy už se mi nikam nechtělo. Na rozcestí Na Šembeře mají takový příjemný přístřešek s lavičkami, tak jsem si dal záležet, abych tam dorazil s náskokem, na jednu jsem se natáhnul a zavřel na pár minut oči. Povedlo se mi neusnout, mezitím mě došli ostatní (Martina, Hanka a jeden z těch kluků, se kterýma jsem šel na začátku),tak jsem se zvednul a vyrazil vstříc hradiště Šember.
Musel jsem uznat, že mě těch deset minut doslova restartovalo, což se uznává celkem příjemně, takže jsem do kopců, které věštili příchod do Voděradských bučin, jediné to kopcovité oblasti téhle trasy, nasadil tempo a za chvíli jsem utekl svým nočním společníkům. Většinu z nich už jsem nepotkal a tímto jim děkuji za společnost. Jenom Tomáš byl ještě někde přede mnou, protože přeřadil rychlost tak o patnáct minut dřív. Za chvíli jsem před Sv. Martinem dohnal Michala T., který říkal něco o tom, že to dobře valim a v kolik plánuju být v cíli. Zmínil jsem se, že cíl je dojít, že jsem nikdy nešel víc než něco přes sto a v pozitivním scénáři se pokusim dorazit do půlnoci, on že prý takhle tam budu v pohodě v 8 a že tam chce být tou dobou nejpozději, aby stihl vlak. Tak jsem mu popřál hodně štěstí s vědomím, že já se nikam hnát samozřejmě nebudu, nicméně srovnali jsme krok, trochu jsme pokecali, minuli odbočku, vrátili se přes pole zpátky na trasu a potkali Olafa v lese.
Už chápu to nadšení z tajných kontrol z reportáží z ultra. Zrovna jsem plánoval, že se v Jevanech poohlídnu po nějaký večerce, která by mohla mít otevřeno před devátou ráno, a koupim si něco k snídani, ideálně slanýho, protože po müsli tyčinkách, šátečcích, sušených meruňkách a odstředěnym mlíku už jsem měl cukru po krk, nicméně Olafovy zásoby coly, piva a slaných křupek plány vyřešily elegantně uprostřed lesa včetně bonusu s nečekaným a příjemným odreagováním. Akorát od piva jsem se, ač nerad, v rámci bezpečnosti držel dál. Že prý ať toho vypijem a sníme co nejvíc, ať to netáhne zpátky, tak jsem si dolil flašku colou, nacpal si pár hrstí křupek do pusy, od Olafa zjistil, že jsem aktuálně na 12. místě, představil si, že bych možná mohl zkusit dojít v první patnáctce, dal si za ten způsob myšlení rovnou facku a vydal se za Michalem, který už zmizel chvíli před tim.
Olafova tajná kontrola (foto Olaf čihák)
U Olafa (foto Olaf čihák)
Za Kutnohorskou silnicí za Vyžlovkou jsme se chvíli motali příjemně kroutícíma se pěšinkama a hustym lesem, zas jsem došel Michala, který měl družnou náladu a lákal mě, ať doženem toho kluka, co prý jde kousek před nim. Vysvětloval jsem mu znova, že to vůbec nejsou moje ambice, nicméně už se nějak stalo, že jsme do Jevan (64km) přiběhli. Tak jsem si řekl, že s nim zkusim ještě nějakou chvíli držet tempo, který bylo ještě příjemný ale celkem svižný. Od Jevan se šlo pěknou lesní cestou podél Jevanského, Vyžlovského a dalších asi tří rybníků, to je právě ta oblast, o který mám pocit, že je Pražáky nedoceněná, krásné lesy kousek od nádraží nebo silnice, ale nikdy jsem tam moc lidí nepotkal. Došlo mi tam, že z protisměru neustále přibíhají zvláštní dvojice, z níž jeden mívá velkej bágl na zádech. Že prý se jedná o Pivní Pochodoběh, závod z pivovaru do pivovaru na půlmaratonské či maratonské trase s patnáctilitrovým sudem piva na zádech, který musí dvojice na kontrolních stanovištích s pípou postupně vypít, aby mohli do cíle. Tam ty itineráře musí být sakra jednoznačný.
Šlo se zase po asfaltu, před závodem se psalo, že ho tu bude tak 10-15 km, čemuž jsem ale nevěřil. Došli jsme po něm do Louňovic (70km), kde jsem chtěl být za dobrého scénáře v 10 ráno a bylo 9:45, tak jsem nechal Michala jít a těch 15 minut jsem proležel na kraji vesnice, promazal jsem chodidla, dal si další müsli tyčinku, protože nic jinýho jsem neměl, a pozdravil přicházejícího Tomáše, který měl být přede mnou. Prý někde lehce kufroval. Tak jsem obul boty a vydal se za chvíli za ním.
čekala mě část, která mi už předem v mapě ani itineráři nedávala moc smysl, lom Kamenka. Mělo se jít od rozcestí 500m ke kontrole u lomu, odtamtud se zase vrátit 300m zpátky na rozcestí (asi že z kopce se zdá všechno kratší), jít dál po stezce k další kontrole a od té jít druhou cestou zpátky kolem první kontroly dál. No, o tom nakolik to tam bylo přehledný svědčí fakt, že jsem tam dohnal Tomáše i Michala, odněkud přišla i Martina, která měla být za mnou, pak se tam vrátil ten kluk s navigací od Uhříněvsi a ještě Ondra P. s nějakou slečnou, který jsem čekal tak dvě hodiny přede mnou. Každej šel tak nějak jinym směrem, jednu kontrolu jsem našel sám, o druhý mi řekl ten kluk s Martinou, řekl jsem jim o tý první a pak už jsem co nejrychleji mizel z toho pekla směr rozcestí s krásnou, milou a přehlednou žlutou značkou. Vypadalo to, že všichni zúčastnění zůstali za mnou, ačkoliv jsem se tam zdržel poměrně dost. I dál by možná můj orientační smysl dostal ještě zabrat, ale přímo po téhle žluté jsem šel čtvrt roku zpátky Pytlácké stezky, takže jsem uklidil itinerář a dál šel po paměti a bylo to velmi osvobozující.
Fakt, že jsem šel jasně za nosem, mi přidal na náladě i na tempu a ta žlutá je pěkná lesní cesta, tak jsem byl za chvíli v černých Voděradech (78km), za kterými čekala letní výheň. Proklamovaných sobotních 20 stupňů bylo značně podceněných, což mi nikdy nevyhovuje, takže na rozcestí Pod černými Voděrady jsme dorazili zase ve třech i s Tomášem a Michalem. Tam dosáhlo dosud pouze chybějící vlastní značení nové dimenze, když si tady někdo dal tu práci, aby ho přesměroval někam úplně jinam, což jsme tak nějak pochopili asi po sto metrech, vyfotili si rozcestník a šli dál po zelené. Každý ať se baví dle svého gusta. Trasa se tady mírně vracela, naštěstí zase stinným lesem, k další kontrole na Holém vrchu, kde už inspirace Olafem blikala na všechny strany. Kdo by dával kontrolu sto metrů od cesty, akorát že těch výškových. Za tu dobu, co jsme lezli kolmo proti vrstevnicím korýtkem vyschlého potoka na kopec (žehnám trekovým holím), zapsali kontrolu, skutáleli se stejnou cestou zpátky a pokračovali po zelené dál, nás nicméně nikdo nedošel, což slibovalo slušný náskok.
Následující kilometry jsme překonaly ve více či méně rozptýlené trojici, chvíli někdo utíkal nebo se ztrácel, ale neustále jsme o sobě věděli a pravidelně se scházeli, což pro mě byl vzhledem k panujícímu horku úspěch. Věděl jsem, že když bych ztratil kontakt s tímhle tempo si držícím tělesem, začal bych s narůstající únavou zpomalovat a byl by ještě oříšek dojít. Blížili jsme se k Ondřejovu na 93. kilometru posazeném mezi dva kopce s vlastním značením před ním a jeden za ním. Představovali jsme si něco podobného, jako byl Holý vrch, ale zdálo se, že to nejhorší máme asi za sebou a náročnější bylo jít po lučních asfaltkách na otevřeném slunci než zdolat těch pár desítek výškových metrů. Tou dobou se ze mě začínal viditelně klubat nejslabší článek týmu, několikrát jsem kluky posílal napřed s tím, že už mi to tolik nejde, nicméně pokaždý, když mizeli za zatáčkou, se ve mně probudilo bojovný nastavení a znovu jsem je doběhl. Musel jsem působit trochu hystericky, když jsem jim dalších dvacet kilometrů vysvětloval, že už nezrychlim a ať se nezdržujou, abych se za ně za různě dlouhou chvíli zase pověsil, nicméně tou dobou už jsem vážně každý jejich únik považoval za reálně poslední společný kontakt. Nakonec jsme společně doputovali do Ondřejova s vidinou nákupu studený vody a něčeho k jídlu. To byl příklad pozitivního vlivu skupiny na morálku, napadla mě i varianta dát si jídlo někde v hospodě a trochu si odpočinout, ale protože ostatní se chtěli zdržet co nejmíň a já se pořád ještě úplně nesmířil s variantou, že to dojdu sám, musel jsem se spokojit s krátkym nákupem a pětiminutovym natažením se v trávě, ke kterýmu jsem napůl přemluvil Michala, Tomáš jenom sehnal jednu vanilkovou točenou a letěl dál. Celou dobu jsem plánoval koupit něco slanýho a tučnýho, nicméně moje zažívání i vlivem horka a tenčících se zásob vody dostalo zabrat natolik, že už jsem se necítil na to pozřít cokoliv tužší konzistence. Takže jsem večerku opouštěl s litrem vody, birellem a trochou hroznů. Vodou jsem si chladil obličej, čtvrt kila vína jsem zpracoval na počkání a birell jsem si nesl v batohu dalších dvacet kilometrů, protože jsem si uvědomil, že na něj vlastně vůbec nemám chuť.
Hned v krpálu z Ondřejova k hvězdárně jsem si vybudoval na Michala náskok, protože do kopce zkrátka v těchhle fázích chodim nejrychleji, nicméně s vědomím, že jakmile se terén trochu srovná, zase mě předběhne. K tomu došlo ještě před Třemblatem, kam jsem se těšil na plánovanou servisní zastávku u švagrovy rodiny. Měli zrovna na zahradě posezení s návštěvou z byznysu a velmi mě potěšilo, jak sportovně návštěva vzala fakt, že jsem jim vpadnul doprostřed diskuze s požadavkem na polití hlavy studenou vodou. Po švagrově otázce kolik mám za sebou jsem svojí odpovědí "asi devadesát šest" způsobil všeobecné pozdvižení a obecně to bylo velmi příjemný několikaminutový odreagování. V lesích za Třemblatem jsem hledal další samokontrolu marně, což mi potvrdili Michal s Tomášem, který jsem doběhl před osadou Vlčí halíř zhruba na 100. kilometru. Hrubě se mi tam nevyplatilo, že jsem si chvilku hrál s mobilem a zabrousil jsem na facebookovou stránku CSUT zjistit jestli už je Aleš Zavoral v cíli, abych si přečetl info od Olafa, že "trasa měla nakonec celkem drsných 140km". Rozhodl jsem se nepřipouštět si, že před sebou mám možná rázem místo třiceti znova 40 kilometrů, a počítat dál vzdálenost podle itineráře, tahle taktika se osvědčila. Tušil a věřil jsem, že to možná jenom někdo naměřil na gps a reálně to tak být nemusí, což se nakonec ukázalo být správně.
V Mnichovicích na nádraží jsme v rámci další samokontroly opsali čas posledního odjezdu vlaku do Prahy a přibrali do party Andy Novákovou, která si tam prý dala trochu odpočinku a už byla zase ready na běh do cíle. Díky táhlému kopci z Mnichovic do Klokočné (106km) mi ještě všichni neutekli, nicméně při seběhu k černokostelecké výpadovce jsem už podle papírových předpokladů neměl mít nárok. Ještě naposledy se ve mně nicméně něco vzedmulo a ty cca tři kilometry jsem seběhl s nima, ačkoliv v těchhle fázích mi už seběhy nejdou, případně jich nejsem schopný. Každopádně je nemám rád. A tak jsme se definitivně rozdělili až v Janovickém lese před odbočkou k té samé živé kontrole na chatě v Mukařově, kde jsme byli o půlnoci. Tomáš, Michal a Andy běhali i rovinky, což už na mě bylo na 110. kilometru, kde jsem nikdy před tím nebyl, příliš. Potkali jsme se ještě na chatě, kde se zrovna doobčerstvovávali (to je slovo), kde jsem trochu uklidnil žaludek vývarem a obdaroval Filipa-organizátora svým fenomenálním birellem a kde jsem od něj na oplátku zjistil, že jsem aktuálně 9., čímž definitivně zrušil veškeré vyhlídky na poklidné dojití do cíle.
Bylo 17:45, slunce už házelo zlaté melancholické loučící se pohledy a mně se z plánované možná půlhodinové pauzy na chatě stalo 10 minut poležení v trávě nezbytných pro snězení toho výbornýho vývaru, který tu naštěstí pořád ještě měli, doplnění vody a vysvětlení si všech potenciálně nejasných míst na posledních 17 kilometrech, abych se nikde zbytečně nezdržoval a mohl se soustředit jenom na boj o svou první Top 10 v rámci CSUT. Nohy dostaly impuls, který potřebovali, a ačkoliv už to nebylo na běhání, šel jsem rychle. Ostatně na posledních třech hodinách jsem si udržel rychlost chůze nad 6km/hod, což je v mém případě skvělý. Samozřejmě jsem si uvědomoval, že vzhledem k neznámosti podniku tady není kdovíjak silné startovní pole, nicméně prvních šest, sedm lidí bylo velmi dobrých a tak jako tak prostě Top 10 v rámci CSUT se nepovede každý den. O to lepší bylo vědomí, že během dvoukilometrové vracečky od chaty k rozcestí Janovický les Západ, odkud se pokračovalo dál k říčanskému rybníku Jureček, jsem nikoho nepotkal, což věštilo minimálně čtyřkilometrový odstup od těch za mnou. Věřil jsem, že to snad už neprohospodařim, nicméně měl jsem k nové situaci respekt a hodlal jsem to valit co to půjde až do cíle. Tam jsem taky pravděpodobně měl dorazit do desáté večerní, což jsem rád volal Tereze s vědomím, že mě z cíle odveze až do postele, protože je skvělá.
U rybníku Jureček (117km), kde byl v červnu cíl Pytláckých stezek, byla předposlední samokontrola u obelisku. Nevydržel jsem pohled na měkký trávník u břehu a suverénně jsem si tam na 10 minut lehnul doufaje, že můj náskok to snad ustojí. Dál už se mělo jít po cyklostezkách a především asfaltkách skrz několik vesnic až do cíle v Dubči, což se nakonec ukázalo být největší slabinou celé trasy a musím říct, že mi tenhle úsek velmi efektivně zkazil euforickou náladu, která se v průběhu celého závodu stupňovala. Nepomohl tomu ani efektní západ slunce nad metropolitním obzorem. Před obcí Březí, odkud se mělo jít po vlastním značení, které samozřejmě chybělo, jsem volal Filipovi, kudy mám jít. Navedl mě na silnici vedoucí do Křenic s tím, že tam bude nějaká "levotočivá odbočka", na jejímž konci má být naučná stezka alias poslední kontrola. Značení chybělo, itinerář mi tady moc nepomohl a žádnou naučnou stezku ne a ne najít, až jsem v půli cesty mezi Březím a Křenicema pochopil, že tady už být nemám, tipnul jsem, že naučnou stezkou mohla být myšlena alej asi 200 metrů za polem vpravo, přeběhl skrz pole a vydal se po té "snad stezce" na sever. Ukázalo se to být dobrým rozhodnutím, protože už téměř za tmy jsem u Křenic narazil na tabuli naučné stezky, pokusil se jí vyfotit (žádnou kontrolu jsem nenašel) a šel dál směr silnice na Královice. Ta stupňující se frustraci ještě umocnila, protože jsem tam chytl nějakou vlnu solidního provozu a pár idiotů mě v takový devadesátce málem zabilo, ačkoliv jsem blikal na všechny strany a šel po krajnici. Nemohl jsem se dočkat, až to skončí. Naštěstí za Královicema, kde jsem se na 125. kilometru přehoupl přes hranici 24 hodin na trase, cyklostezka opustila silnici a do Dubče už jsem žádný auto nepotkal, takže jsem se mohl alespoň pokusit o takový to finální rozjímání nad průběhem posledních hodin od začátku až sem. Měl jsem toho už ale vážně dost a poslední zhruba tři kilometry jsem každou minutu bojoval s nutkáním sednout si na asfalt a už se nezvednout. Asi to je jenom o nastavení hlavy vědomé si blížícího se cíle, nicméně měl jsem pocit, že kdyby se šlo o deset kilometrů dál, už bych nedošel.
O deset kilometrů delší nakonec trasa nicméně nebyla, ukázalo se, že má opravdu poctivých 130 km, což jsem si později doma změřil na mapách, a tak jsem ve tři čtvrtě na devět dorazil zpátky do klubovny Jestřábů v Dubči. Že to celé ujdu bylo před začátkem vzhledem k pouze třem dosud absolvovaným stovkám, nulové přípravě a nevyspalosti po pracovním týdnu snem samo o sobě, nicméně že to zvládnu za 24 hodin a 44 minut, to bylo dopředu nepředstavitelný. Budiž to korunováno 9. místem na akci CSUT a euforie na chvíli utlumila i bolest v nohou. Těžko říct, nakolik tomu pomohl poměrně plochý profil, protože celkových 2400m převýšení je na 130 kilometrů ve srovnání s ostatními akcemi málo, a nakolik mi to prostě jenom ten poslední zářijový víkend sedlo. Též znovu nutno podotknout, že si uvědomuju, že oproti běžnému složení startovního pole byla v Dubči poměrně nízká konkurence, nicméně první sedmička byla silná a i za mnou zůstalo pár zajímavých jmen. Ta devítka mě prostě těší. Mimochodem, perličkou budiž fakt, že fotky chybějících kontrol kluk v cíli vidět ani nechtěl.
Příště vymakat značení včetně kontrol a pokusit se eliminovat asfalt (především to peklo na konci) a bude to perfektní stovka. Jsem přesvědčenej, že si za to lidi rádi připlatí vyšším startovným, než bylo těch letošních symbolických padesát korun. Tak jako tak jsem si to ale skvěle užil a jsem rád, že plán A, totiž ten čundr po Brdech, nakonec nevyšel.
Na jihovýchod od Prahy je totiž taky krásně. Ve dne i v noci.