Stovka Podkrkonoším

16. říjen 2017 | 13.20 |
› 

Pojď na Stovku Podkrkonoším, říkali.

Vylezeš úvodní sjezdovku a pak už je to pohoda, říkali.

Tahle akce má tolik oslavných legend od nadšených účastníků z minulých let, že nešlo neposlechnout, nezávisle na kvalifikačních ITRA bodech, které úspěšný absolvent mimo jiné získá. Přečtěte si tenhle PR článek od Elišky a posuďte sami, zda byste byli schopní odolat za hypotetického předpokladu, že byste něco jako vyrazit v pátek večer na sto kilometrů pěšky místo ulehnutí do peřin po pracovním týdnu považovali za zábavu.

Tak jsem vyrazil. Ostatně itra body by se hodili, v hlavě mi zrála myšlenka vyrazit příští rok v červnu do Dolomit na Lavaredo ultratrail (120km, 5900m+), a navíc kromě parádních občerstvovaček a hezký krajiny Podkrkonoší slibovala akce na poměry toho, co se dá v repertoáru CSUT najít, poměrně jednodušší procházku:

Vzdálenost: 116km

Převýšení: 3000m+

Start/Cíl: Dolní Brusnice, okres Trutnov

Trasa zde; web tu

O tom, že můj zážitek ze Stovky Podkrkonoším 2017 byl trochu něčím jiným, než jednodušší procházkou, svědčí fakt, že si pamatuju několik různorodých útržků, od euforických po odpudivé, které zdánlivě těžko mohou mít původ v tomtéž dobrodružství.

Byl to už bez týdne rok od podzimního Dne cesty 2016, mé poslední stovky, takže jsem se v pátek večer na startu v Hotelu pod Zvičinou nemohl dočkat, až vystartujeme, opadne původní lehká nervozita z očekávání, co mě tentokrát ve tmě v podkrkonošských kopcích čeká, mozek postupně vzdá snahu programově předkládat jenom žádoucí myšlenky a nechá se zaplavit myšlenkama naprosto neřízenýma, autentickýma a egem necenzurovanýma. V týdnu jsem se snažil rozumně spát, abych neodpadl hned po půlnoci (nedá se říct, že by se to vyplatilo), a ačkoliv jsem od srpnové krásné trampské padesátky Posázavím víceméně nic sportem laděného nedělal, tahle akce měla být přesně tou nenásilnou podzimní procházkou, která mohla nastartovat obrat k lepšímu. Ta vyprávění o tom, že jediným pořádným stoupáním na trase je sjezdovka na Zvičinu hned na druhém kilometru, totiž opravdu kolují.

Zvicina

Po sjezdovce nahoru 

střih

Noc byla nádherná, a protože na 10. kilometru nikde kolem nebylo žádné větší město, i krásně tichá. Hvězd bylo tolik, že byste je nespočítali ani za milion. A bahno. Bylo VŠUDE. Internetama kolovaly před startem fotky zaplavených rozmáčených cest, nicméně realita byla čvachtavější, než jsme asi všichni čekali. Luční a polní cesty byly často nepoužitelný, bylo komfortnější jít po louce či poli podél cesty, ačkoliv ani to negarantovalo jistotu suchého a pevného došlapu. V lese se to dalo většinou obejít mezi stromy, když je zrovna nezpracovávali těžaři, ale o tom později. Někde na tom 10. kilometru se zrovna přešlo na asfalt, když horizont uhnul a nabídl scenérii, za kterou by se nemusel stydět ani dokument Krajinou domova (mimochodem fakt doporučuju). Nasvětlený hrad Pecka byl jako majestátná lucerna lákající všechny můry z okolí, co pro svý proklatý důvody nešly spát. O místních občerstvovačkách jsem slyšel dost, i tak by mě ale do poslední chvíle nenapadlo, co za branou Pecky čeká. Oheň praskající do noci zprostřed velkého dvora, plameny odrážející se od hradeb do světů za černou oponou, středověká balada lynoucí se z jedný z vedlejších komnat, vosk kapající z několikaramenných svícnů, domácí buchty... s  výčtem jídla radši přestanu hned na začátku, protože bych už nepsal o ničem jinym. Byla tam vyloženě kouzelná atmosféra, že bych tam nejradši zůstal celou noc. A to se mi šlo fakt dobře a na trasu jsem se těšil a tak, ale na Pecce se ten večer sešlo všechno, co člověk potřebuje ke štěstí. A nesešlo se to tam jen tak, byla za tim práce skvělejch lidí.

Pecka

Příchod na Pecku...

PeckaKontrola

...a její bezkonkurenční kontrola

střih

Pročvachtal jsem se podél ohradníku na silnici za Mostkem někde na 20. kilometru a pořád se mi nedařilo udělat si dostatečný náskok od vzdálené nepravidelné fronty lidí za sebou, abych si přišel dostatečně sám a s nocí pro sebe. Vykašlal jsem se na nefunkční budování náskoku, zastavil se, zhasnul čelovku a díval se tam uprostřed lesní silnice na hvězdy. Dobrou minutu, než se přiblížily světla čelovek za mnou, jsem sledoval Orion, Plejády a Velký vůz. Byla to nejlepší minuta toho dne.

střih

Aniž bych se na kontrole na náměstí v Hostinném během debužírování, přioblékání se, výměny baterek v čelovce a dalších servisních operací posadil, když jsem se rozešel, zjistil jsem, že mám totálně ztuhlý sval v levym třísle. Přidal jsem ještě do kroku rozhodnut to rozhýbat, nicméně do konce mé podkrkonošské odysei se mi to nepovedlo. Asi pořád ještě nejseš takovej frajer, aby jsis lajsnul stovku z nuly, kamaráde. Bylo to, jako by se mi za každou minutu odpočinku na kontrole v Hostinném za trest zkrátil tříslový sval o jeden centimetr. A to jsem tam těch minut moc nestrávil, pořád jsem byl rozhodnutý utéct svým pronásledovatelům a být chvíli s podkrkonošskou krajinou sám.

střih

  

Alespoň to se v Hostinném povedlo, takže další zhruba dvě hodiny mohl mozek konečně vypnout a nechat myšlenky bloudit kam chtěj. Romantický to bylo do tý doby, než mě z klimbání probralo na poslední chvíli pohotovou druhou nohou vyrovnaný zhroucení se do spánku v rigolu. Prej se to píše s měkkym, říkaj pravidla.cz. Takhle jsem se nicméně proklimbal slušnou částí modrý značky mezi Hostinným a Trutnovem, úsekem, který za světla mohl možná být jedním z nejhezčích na trase, minimálně měkká lesní cesta, kopce, louky a lesy nepřerušovaný civilizací by tomu napovídaly. Nicméně já tam byl za tmy a viděl kulový, kor když jsem u toho usínal. O chvíli později, u stylový samokontroly uvnitř zříceniny hradu Břecštejn, která vlivem času působí tak nějak srostle se skalkou, na který stojí, jsem potkal účastníka z ciziny, podle přízvuku bych tipoval Němce, v dost podobnym rozpoložení. Ptal se mě, jak daleko je další ‘eat and drink' kontrola. Když jsem mu odvětil, že někde za 50. kilometrem v Trutnově, což bylo tou dobou ještě tak deset, poděkoval mi takovym tónem, že mi ho bylo skoro líto. Nevim, jestli vlivem týhle příhody, nicméně dál už jsem šel poměrně vzhůru.

střih

Kontrola v Pecce sice kralovala co se kulisy týče na plný čáře, nicméně ta v jídelně Mates v Trutnově na 53.km to uhrála na emoce. Přišel jsem tam už docela zničenej, v 7 ráno bych si tam nejradši ustlal, ve spolupráci třísla už jsem přestal doufat, začínal jsem tušit, že s mym tempem možná v cíli nestihnu Ondru, se kterým jsem se svezl z Prahy na start a odvoz zpátky jsme měli domluvený pod podmínkou, že tam na mě nebude muset dlouho čekat. Zhroutil jsem se ke kulatýmu stolku a vyhlížel spásu. Přišla. Hanka Mahdalová starající se o mě jako o vlastního (stejně jako o všechny ostatní trosky, co se k ní valily), doteď si vybavuju její hlas "tak co ti ještě můžu přinýst, Mates”. Když jsem na kopci za Trutnovem rozložil hůlky, co jsem do tý doby nosil v baťohu na horší časy, byl jsem přesvědčenej, že jestli na trasu postavili Sněžku, přelezu jí. A za to, milé děti, mohla Hanka.

střih

Sněžku na trasu sice nepostavili, za to jim tam asi z ničeho nic někdo vylil spoustu asfaltu, jinak si neumim vysvětlit, proč se šlo zrovna tudy, kudy se šlo. Čížkovy kameny byly krásný, což o to, ty rozhodně stály i za ten šílenej stoupák co k nim vedl a ranní zdánlivě neprostupná mlha jim slušela. Nicméně mám pocit, že nebudu přehánět, když sem napíšu, že od Malých Svatoňovic asi na 70. kilometru už jsem šel po zbytek dne až na drobný výjimky jenom po asfaltu. Tenhle kraj neznám, takže nemám v rukávu žádnou alternativu, kterou bych navrhl, ale přijde mi těžko uvěřitelný, že by žádná neexistovala.  I se zřetelem na to, že v okolních lesích řádily polomy. Nebo se to takhle ostatním líbílo a je to jenom moje představa, že to byl úsek hodnej pochodu za povidlovym koláčem a ne Stovky Podkrkonoším? Buď jak buď, asfaltu mě čekalo víc, než jsem ho čekal já, ale zatim jsem o tom ještě nevěděl, tak jsem měl pořád dobrou náladu, když jsem se ve Starém Rokytníku vyhýbal letícím slepičím hovnům. To nebyla žádná halucinace, fakt tam vzduchem lítaly. Rychle jsem odhalil původce, chlapík čistil kurník s takovou vervou, že to lítalo až na silnici. To byl dobrej hit.

Podkrkonosi2

Pěkný trail kolem Čížkových kamenů

Podkrkonosi

Mlha nechávala ještě v poledne zapomenout na předpovědi o jasné obloze

střih

Napsal bych, že jsem šel zrovna po silnici, když se mi vybily hodinky, který maj údajně vydržet na nejpřesnější sledování GPS přes dvacet hodin, nicméně to by byl nepříliš prozrazující popis, protože to byla asi desátá silnice, kterou jsem za poslední tři hodiny měl tu čest poznat. Bylo to na silnici za Kohoutovem, zhruba 90. kilometr, a ta chcíplá baterka byl přesně ten impuls, kterej mozek potřeboval, aby zavelel k útěku na autobus. Prostě tak jednoduše. Tak rychle bylo rozhodnuto. Žádný dlouhý souboje s egem jako loni na Dni cesty, kde jsem měl morální dilema ukončit to o něco dřív pro nastupující nachlazení a žádný známý noční spojení domů, pokud bych ještě pokračoval. Tam mě to totiž i se škrábajícím krkem bavilo, zatímco tady od poledních zvonů v Úpici vůbec.

Asi je to ten efekt příliš pozitivních vyprávění způsobujících nepřiměřeně a neférově bombastická očekávání, nicméně to poslední, co bych od té vychvalované podkrkonošské trasy čekal, bylo 17 kilometrů asfaltu na 24kilometrovém úseku ze Svatoňovic do Kuksu. V noci by mi to možná tak nepřišlo, ale přes den, ještě když bylo tak hezky, to byla škoda. Těch pár kilometrů mezitím tvořila rozbahněná a rozoraná cesta zničená od lesníků, s čímž se samozřejmě těžko dalo něco vymýšlet, to měla na svědomí vichřice z před pár dní, která způsobila rozsáhlé polomy na několika místech, a především Lesy ČR, které se v našich lesích chovají jako prasata. Turistická trasa a obecně cesta, kudy vedla, jejich činěním prakticky zanikla.

Nutno si přiznat, že i tak bych to možná z Kuksu těch posledních dvacet kilometrů hlavou dokopal, nebýt toho, že od Hostinného spíš sílící než ustupující bolest v tříslu způsobila, že jsem tak nějak nesouměrně, šikmě, no prostě blbě došlapoval na levou nohu, čímž jsem si asi 60 kilometrů pomalu ale jistě oddělával kotník, takže na zastávku v Kuksu na 96. kilometru už jsem se dobelhal s vypětím všech sil. Totiž abych dokončil, čím jsem tenhle odstavec začal - Nutno si přiznat, že jsem si za svoje patálie mohl sám, protože jsem sem přijel nepřipravenej, bez spacáku, kterej by mě oprostil od stresu kvůli odjezdu ostatních, vždyť je to prej lehká stovka, tak se v rámci možností v pohodě projdu.

To mi teda nevyšlo. Jak byla noc na Stovce Podkrkonoším krásná, tak den za moc nestál. V Kuksu, necelých dvacet kilometrů od cíle, jsem byl ve 4 odpoledne, měl jsem spoustu času, ale neměl jsem chuť. Vlivem svý naivity, nejspíš i vlivem pro mě nezáživně vedenýho denního úseku trasy (denního v mém podání). Přitom i organizačně to bylo jinak zmáknutý perfektně, GPS záznam trasy nahranej přímo v Movescountu i se zobrazenýma pozicema kontrol, takže člověk měl jistotu, že žádnou nemine, paráda. Zkrátka jsem možná na základě superlativ lítajících na adresu Tomáše Zaplatílka a spol. očekával nespravedlivě víc než 100 procent. A třeba je to vážně jenom můj dojem a ostatním to takhle vyhovovalo bez připomínek. To by mě zajímalo, klidně mi to sem vpalte.

Každopádně i další stovka přinesla svým osobitým způsobem téma k zamyšlení. A taky krásnou noc, za kterou díky.


Poznámka:

Předchozí řádky jsou zachycením bezprostředních subjektivních dojmů z různých útržků z trasy, nikoliv snahou o hodnocení akce jako takové. Pokud o účasti uvažujete, přečtěte si dojmy těch, kdo akci dokončili, ve skrze jsou jenom pozitivní. A úplně nejlíp uděláte, když to příští rok prostě vyrazíte zjistit sami. Mimochodem, o dva dny později už mě trochu mrzí, že jsem to ukončil předčasně, nicméně ještě do sobotního večera kotník natekl a dává o sobě vědět doteď, takže věřim, že jsem toho nechal v nejvyšší čas, abych nemusel další dva měsíce sedět doma.

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře