Podzimní Den cesty

26. díl, 21. – 22. října 2016

Start: Nová Paka

Cíl: kdekoliv mezi Novou Pakou a Teplicema

Limit: 24 hodin 

V mém podání:

Cíl: vrchol Sokol v Lužických horách

Čas: 20:30

Vzdálenost: 91 km po trase, 95 km včetně zacházek a cesty v protisměru

Převýšení: cca 3700m+

Z výše uvedených statistik je zřejmé, že jsem 26. Den cesty ukončil předčasně. Teda ne úplně, ta závěrečná část alias cesta domů byla taky zajímavá a v podstatě to byla jedna z etap mého Dne cesty.

Ve zkratce (na moje poměry)

Na 26. Den cesty jsem jel s cílem překonat jarní 102 km a především dostat se včas do Svoru ležícím na 108. kilometru, jediné to obci v Lužických horách (kde jsem v rámci své výkonnosti měl na 90 % skončit) ležící na trase a nabízející dopravní spojení o víkendech. To se mi nepovedlo.

Když jsem na jaře hloubání nad tím, jak to, že to šlo tak těžce a ušel jsem "jenom" 102 km + nějaký to bloudění, ukončil s tím, že mi to prostě třeba jenom nesedlo, rozhodl jsem se původně plánovaný experiment s podzimním startem na Ještědu odpískat (pravidla umožňují začít i skončit kdekoliv na trase a počítá se vzdálenost mezi oběma body) a zkusit si tu samou trasu dát pro srovnání ještě jednou.

Ze srovnání a vyjádření ostatních účastníků usuzuji, že ačkoliv parametry nijak zvlášť nestraší (na prvních 100 km převýšení cca 3900m+), skladbou terénu je zkrátka náročná.

Průběh víceméně kopíroval jarní DC.

Ještě v Nové Pace jsem doběhl své pětiminutové zpoždění způsobené vydatnou rychlovečeří v místní restauraci a ve společnosti davu dorazil na první kontrolu na vrcholu Kumburk za 6km/h. Hned za ním mě doběhl Luboš, se kterým jsme tu tvořili lazaret už na jaře a kterého jsem našel před startem v restauraci s tím, že se třeba potkáme na trase. V téhle dvojici jsme zdolali dalších zhruba 60km, čímž přebral Eliščinu jarní roli, s tou jsme se potkali na téměř stejném místě a ušli společně podobnou porci kilometrů.

Tak jako na jaře jsme si až na Kozákov na 30. kilometru drželi svižné tempo. Ve skalním bludišti před Malou Skalou (40km) jsme si vlivem neprostupné mlhy skrývající značení lehce pobloudili, mlha se držela od večera až do dopoledne a chvílema zkrátka nebylo na cestu vidět, protože bez baterky se v noci jde blbě a s baterkou bylo všude kolem bílo. Občas jsme tedy trávili čas zjišťováním kudy vede cesta a kudy se padá ze srázu.

Táhlé stoupání z Malé Skály ke Kopanině, o kterém jsme dopředu mluvili jako o jednom z bodů, který naplno ukáže, jak jsme na tom, bylo opravdu táhlé, nohy dostaly první dávku pořádné zátěže a něco jsme ztratili, ale nic kritickýho. Za to stoupání na Ještěd začínající hned u dálnice nad Hodkovicema (50km) a téměř bez přestání pokračující až na vrchol na 63. kilometru, na něj jsem ani napodruhé žádný trik nenašel. Znovu mi těch 13 kilometrů trvalo asi tři a půl hodiny bez nějaké větší pauzy, znovu to bolelo a přišel jsem si jako netrénovaný fracek, kterýho donutili poprvé v životě vytáhnout pracky z postele a ujít pár kilometrů do kopce. Vrchol Ještědu jsme tak opouštěli jenom asi o půl hodiny dřív oproti utrápenému jaru, ale aspoň něco. Mezitím se aspoň začalo rozednívat, i když skrz mlhu to šlo ztuha.

Úsek z Ještědu k Jítravě mi zpočátku celkem sednul a zhruba v půlce jsem se rozloučil s Lubošem s tím, že mi to zrovna nějak běží, po zkušenosti s jarním rozloučením se s Eliškou jsem nezapomněl dodat, že se třeba za chvíli zas sejdem a šel jsem tak rychle, jak to šlo, směr Jítrava (78km). Zrovna v tom úseku ale bylo několik prudkých klesání mezi šutry, které moje čerstvě nabuzený nohy hbitě odrovnaly, takže o 10 kilometrů později na začátku Jitravy jsme se s Lubošem opravdu zase sešli před místní pivnicí. Věřim tomu, že kdyby před Jitravou bylo aspoň 15 kilometrů takovýho více či méně pozvolně se vlnícího terénu, jako je třeba úsek od Petrovic do Svoru, nahnal bych tam dost času, protože se mi zrovna šlo dobře. Kdyby chyby.

V pivnici jsme se najedli, měl jsem tou dobou už žaludek na vodě, tak jsem to risknul a dal si hovězí vývar, rajskou s těstovinama a půl litru kofoly. Tenhle risk se překvapivě vyplatil, okamžitě mi bylo dobře. Alespoň po stránce zažívací. S Lubošem jsem se znovu rozloučil, ještě se chtěl zdržet, a valil jsem směr Svor. Zbývalo 30 kilometrů a zhruba 7 hodin do odjezdu posledního vlaku, kterým bych se oklikou přes tři kontinenty dostal kolem půlnoci do Prahy, odkud bych pak řešil spoj do Zvole. Poměrně dost času, nicméně ne ve stavu těla a především mysli, v jakém jsem byl. Během průchodu řadami vojenských bunkrů na hřebeni Lužických hor jsem vedl svou vlastní válku o to, jestli se pokoušet stíhat poslední multispoj, který obsahoval velmi nejistý přestup z osobáku do rychlíku v Děčíně, nebo to někde zabalit a nějak se dostat někam, odkud jezdí víc než jeden vlak denně. A pokud zabalit, tak jak daleko. Můj krk, ačkoliv hýčkaný merinem, se v posledních chvílích začínal tvářit uraženě za noční běhání po Ještědu, a dutiny se k němu brzo přidaly.

Z mých tragikomických rozjímaní mě vyvedly dámy v Petrovicích (88km). Věděl jsem, že z téhle obce o víkendech nic nejezdí, ale nedalo mi to se nezeptat doufaje, že třeba nabídnou nějaké nečekané řešení. "O víkendu nic, ale hodně lidí tudy jezdí do Jablonného v Podještědí čtyři kilometry odtud, kde toho jezdí dost, tak zkuste někoho stopnout nebo to dojít". Povedlo se, díky dámy.

Seděl jsem na parkovišti v Petrovicích a přede mnou se tyčil ostrý vrchol Sokolu, na němž ležela hranice 90. kilometru, hranice, po jejímž dosažení se výkon vůbec kvalifikuje k započítání do CSUT. A já jsem sakra chtěl, aby se průběh celé téhle akce počítal. Zkrátka z principu fakt, že by se všechno z posledních hodin prostě jakýmkoliv způsobem nepočítalo, byl nepřijatelný.

Abych si svojí rádoby kapitulaci užil, rozryli lesníci cestu na Sokol, takže jsem se poněkolikáté rochnil bahnem, abych při tom stopování vypadal lákavě. Vrchol nakonec nebyl tak nedosažitelný, jak se z Petrovic zdál, takže jsem byl nahoře za půl hodiny a zpátky za dvacet minut. Právě propuknuvší déšť mě podpořil v rozhodnutí, že úspěšná zkušenost se nemusí měřit jenom pokořenými kilometry, ale taky dobrými rozhodnutími ve chvíli, kdy okolnosti mění kritéria. Na kraji Petrovic jsem v protisměru potkal Luboše, který si tu už dával osobák co se vzdálenosti týče, říkal, že se na Sokolu rozhodne, jestli zkusí chytit ten vlak ze Svoru, nebo to zabalí, nebo co, a že na parkovišti je zrovna nějaká Hanka, která tam má auto a za chvíli jede někam domů. Rozloučili jsme se a já letěl zkusit najít neznámou Hanku, což znamenalo, že jsem protáhl krok a ignoroval škubání v koleni.

Žádnou Hanku jsem na parkovišti nepotkal, jenom dva stovkaře sedící v budce autobusové zastávky. Zrovna jsem za sebou slyšel přijíždět po silnici auto žádoucím směrem, tak jsem ještě před složením hůlek zvedl ruku a paní ve felicii zastavila. "Jedu kolem, do Jablonnýho vás hodim". Neuvěřitelný, díky.

Paní byla skvělá. Po třiceti letech se rozvedla, udělala si řidičák, aby mohla dojíždět za prací do Německa, a teď tam jezdí každý den pečovat o staré nemohoucí lidi, což obnáší veškerou péči od krmení, přes umývání až po všechno kolem. K takovým lidem mám neskrývanou úctu, přiznávám, že si ve své momentální fázi života takovou práci představit nedokážu. Taky se znovu vdala a přestěhovala se do Cvikova, kam zrovna jede a odkud prý vlastně možná pojedou lepší spoje. Mobil v tu chvíli nechytal signál, tak jsem jí věřil, a dobře jsem udělal.

Přesně ve čtyři odpoledne jsem vyjel autobusem ze Cvikova do Liberce, kde jsem měl mít 50 minut na přestup do autobusu do Prahy, kde jsem měl být v 7 večer. Všechno mi potvrzovalo, že rozhodnutí šáhnout si na 90. kilometr a zmizet bylo dobrý, včetně sílícího nepohodlí v krku a fajn lidí, který jsem teď po cestě potkával. Jako například kluk, se kterym jsme řešili zjištění, že autobus z Liberce je beznadejně plnej. V sobotu večer, nechápu.

Pan řidič nám řekl, že v chodbičce nikdo stát nemůže, ale že můžeme zkusit doběhnout na Fügnerovu (druhé liberecké bus nádraží) asi 700 metrů odtud, kde nastupují další cestující s rezervací a pokud někdo nepřijde, vezme nás. Paráda. Mezitím už mi ten kluk říkal, že tohle je už druhý autobus, kam se nevešel, nicméně do toho minulého opravdu pár lidí s rezervací nepřišlo a nějací lidé dorazivší před ním se tak vešli. Tak jsme "běželi" (snažil jsem se běh napodobit), protože řidič nás tam prý svézt podle předpisů nemohl, abychom zjistili, že s rezervací dorazili všichni. Řidič nevěděl, jestli jsou nějaká volná místa v dalších spojeních (autobusy na Prahu jezdí po hodině), nicméně věděla to paní, která se k nám mezitím přidala s plánem narvat se do očividně populárního spoje. Prý je v dalším busu 13 volných míst, ale člověk potřebuje do spojů Regiojetu ve 21. století vytisknutou jízdenku, s kódem v smsce můžete jezdit jenom když máte nějakou jejich klubovou kartičku. Tereza mě naučila být neodbytným co se boje s bezprávím týče, tak jsem šel znova za řidičem, jestli neexistuje nějaký jiný řešení, jak si zarezervovat místo, který je momentálně volný, ale nechci sázet na to, že bude i za hodinu (řidič byl jinak fajn, takhle to zní jakože dělal naschvály, ale on se musel řídit pravidly stanovenými společností, jinak by byl v problémech on). Nakonec našel někde v kastlíku asi tři otevřené jízdenky, které teď prý moc nedostávají, nicméně když jsme stewardce zaplatili standartní cenu 100Kč za spoj Liberec – Černý Most, mohli jsme si podle návodu na druhé straně smskou zarezervovat místo v jiném spoji, včetně toho příštího.

A tak jsem díky týmové práci v 18:40 blaženě a vyčerpaně usedl do sedadla, v 8 večer se probudil na Černym Mostě, odvezl se metrem na Smíchov, kde na mě v autě čekala moje žena, a s jednou přestávkou na natočení plzně do petky odjel domů, čímž skončil můj Den cesty. Nakonec jiný, než jsem si ho plánoval, ale o nic méně výživný a zajímavý. Momentálně ležim s nachlazením v posteli, takže mám aspoň čas sepsat tenhle report v rekordním čase.

Díky všem zúčastněným, bylo to pěkné.

A speciálně díky orgům, dáváte do kupy perfektní akce se skvělým zázemím poskytující zábavu a potěšení spoustě lidí.