Kudy běhali trampové 2017

Jedním okem za běhu kontroluju hodinky, na kterých se snažim spustit navigaci po trase stažený z cykloserveru, protože vlivem příchodu na start na poslední chvíli jsem to nestihl, druhým se držim za ostatníma vybíhajícíma hned po startu zhruba sto výškových metrů od nádraží k Petrovu. Tereza se psem, který tu měli v plánu 18km výlet, se zatím vracejí domů pro zapomenutý vodítko. Snad překonají frustraci z vynucený jízdy domů a zase zpátky a nevykašlou se na to. Aspoň že to do Petrova máme za humny. Ráno se nám povedlo.

5. 8. 2017

Vzdálenost: 55 km

Převýšení: cca 1400m+

Trasa: Pikovice – Ďáběl – Luka pod Medníkem – Kamenný přívoz – Lešany – Týnec nad Sázavou – Čakovice – Borek – Jílové u Prahy – Zahořanské údolí – Davle - Pikovice

Do Petrova už jsme víceméně došli jenom ve čtyřech a jakmile přešlo stoupání v rovinku, dali jsme se do běhu, ze kterého se následujících několik kilometrů přepínalo do chůze jenom sporadicky. Dva ze tří kolegů přede mnou skončili v červnu na Memoriálu kamennýho brouka, kde jsem pomáhal s kontrolou, na bedně. Třetího jsem neznal, ale vypadal, že je z nás na tom nejlíp. Na konci vesnice jsme zatočili směr vrch Ďábel, geometrický to střed Čech, kam jsem se chystal už dlouho, ale jako jedno z posledních míst v okolí jsem ho dodnes zanedbával. Při stoupání podél vrstevnic jsem na druhé straně Zahořanského údolí sledoval sousední vesnice Březovou a Oleško, jak se ještě nestihly probudit do prvního srpnového víkendového rána. Většina trasy měla vést pro mě téměř domácím hřištěm, takže v kombinaci s letním termínem, kdy si řada ostřílených běžců mohla hýčkat nohy někde u vody (jak jsem si to aspoň rýsoval), jsem si předem snil představy o konečně dosažené první pětce a prvním poháru na polici v obýváku. Tenhle plán vzal částečně za své ve frontě na startu při poslechu rozhovoru borců přede mnou, přitakávajících si že doma sice už nějakej ten pohár maj, ale tady v něj vůbec nedoufaj, protože tohle je přece tradiční akce a tady se vždycky pár rychlejch frajerů sejde. A částečně už předevčírem, kdy jsem vlivem většího vypětí v práci moc nejedl a především pak v noci spal asi tři hodiny, takže perfektní budování formy.

No nic, výlet po domovině taky není k zahození.  

Třeštibok (odkaz)

Z Ďábla se trasa přes Petrov vracela nad Sázavu k jedné z jejích dominant – vyhlídce Třeštibok. Když vyjde světlo, je tu nádherně. My tam přiběhli ještě ve stínu, takže jsme zapsali první samokontrolu a letěli dál. To už jsme mezitím běželi na špici jenom tři, druhý muž červnového memoriálu se ztratil za náma. Proběhli jsme Bohuliby a klesali do Luk pod Medníkem k další kontrole. Krabičku s razítkem a ceduli KONTROLA jsem poznal, tuhle jsem měl před měsícem na svý kontrole ve Vranym nad Vltavou. Ten borec, kterýho neznám, je nějak dobrej, takhle se ho asi dlouho neudržim. Strategie byla přitom vzhledem k mizivé přípravě před závodem jasná – napálit to s nejrychlejšíma a vydržet co to půjde. Že prý je z Kladna a připravuje se na závod v Krušných horách, tak tady zkouší formu. No, je dobrá. Ve stoupání na louce kousek před Žampašským viaduktem se za náma ozve Čaauu, otočím se a tam Scott Jurek aka Josef Schovánek. Tohohle člověka jsem nikdy pořádně běžet neviděl, protože vždycky od startu okamžitě zmizí za obzorem. Asi si přispal, když nás tentokrát přejel až někde na desátym kilometru. Snažil jsem se to ještě chvíli uviset, takže druhou samokontrolu přímo pod jedním z oblouků viaduktu jsme ještě fotili tak nějak pospolu. Klasický nešvar, chyběla fixa, tentokrát si pospíšili, bylo tak 8 ráno. Držel jsem se zuby nehty i na párkilometrové rovince na mezi podél Sázavy směr Kamenný přívoz. Bylo tam krásně, rybáři sedící na kamenné zdi, první paprsky odrážející se od peřejí dole na řece, čerstvý ranní vzduch a směs zvuků vstávající vesnice. Doběhli jsme do Přívozu, což byl nějaký 13. kilometr, zapsali kontrolu a za ní mi kluci utekli, už jsem jejich tempo neakceptoval řečeno termínem, který donekonečna neúnavně omílá jeden sportovní komentátor České televize. Hned za vesnicí jsem je ještě jednou potkal, když jsem na ně volal, že přeběhli odbočku na zelenou. Přihnali se zpátky, pustil jsem je na úzký pěšince před sebe, což Scott Jurek okomentoval slovy "vždyť jo, nač se hnát". Prej nač se hnát, já už mám pomalu jazyk na vestě, takhle rychle a dlouho jsem ještě nikde neletěl. Prvních 13 km po kopečcích za hodinu dvacet. Ale nač se hnát.

Tak jsem běžel sám. Hned za chvíli jsem se ztratil hledaje vyhlídku Lešany, na který měla být samokontrola. Objevil jsem se v nějaké vsi, o níž jsem si myslel, že potkat vůbec nemám, nicméně proti mně vyšel člověk s běžeckou vestou a trekovýma hůlkama, což věštilo, že tamtudy se někde jde. Prý šel po zelený. Zvláštní, já šel docela určitě po zelený taky, s navigací na ruce. Říkal, že tam vedla ještě nějaká stará, ne zcela odbarvená stezka, po který jsem se nejspíš vydal já, nicméně vyhlídka by měla teprve následovat. Ukázalo se, že je to Pavel Koza, občasný účastník stovek v rámci CSUT a taky autor blogu, jeho článek o loňském ročníku Pikovic jsem, řekněme v rámci své minimální přípravy, četl. Jde taky padesátku, ale vyrazil mimo soutěž už v 6, aby byl co nejdřív doma. Takže dobrý, není konkurent. Jestli já to moc nehrotim. Došli jsme spolu na kýženou samokontrolu na vyhlídce u Lešan a rozloučili se, že se třeba ještě potkáme.

Jedna od Pavla (odkaz)

Následoval několikakilometrový úsek po silnici na otevřenym slunci, kde už to začínalo opékat, a to bylo něco po devátý ráno. Při klesání polní cestou k jezu v Káňově mě předjelo auto a pomalu zastavilo. Vystoupila slečna a s pobaveným výrazem se zeptala: "Nechcete dolů hodit?". Ne ne, díky, odvětil jsem, ačkoliv pět minut v měkkym sedadle s klimatizací by na škodu nebylo. Odjeli pryč a za chvíli jsem je potkal sedící na terase jedné z chatek v osadě nad jezem. Dole měla být živá samokontrola, aspoň to tak stálo v itineráři, ačkoliv jsem moc netušil, co si pod tím představit. Bohužel jsem to nezjistil, protože za cedulí s šipkou směr K4 jsem našel jenom liduprázdný pozemek s nějakým posezením, cedulí VSTUP ZAKÁZÁN a nedožranou miskou granulí pro psa před vchodem. Hele díky, ale tam nevlezu. A to jsem se na nějakou kofolu nebo malinovku už fakt těšil. Udělal jsem fotku a letěl pryč.

Půlmaraton za 2:27 jsem doběhl kus před Týncem nad Sázavou, když mě znovu doběhl Pavel a několik kilometrů jsme pokračovali spolu. Teplota na silnici už pomalu stoupala nad hranici komfortu. Za zámkem v Týnci, kde bývá kontrola pochodu Praha Prčice, se konečně skrýval Vietnamec se zásobou chlazenýho cukru. Fantu sice nepiju, ale takhle dobrou jsem ještě neměl. Pak už měl v lednici ze sladkýho jenom nestea, ale to se bude určitě taky hodit. Po krátký asfaltový rovince přímo podél řeky, kde jsem poučen z loňského Dne cesty vytáhl včas šátek na hlavu a vymáchal ho v chladivý Sázavě, prošli jsme areálem Jawy a pokračovali směr restaurace U Holubů ve Zbořeném Kostelci. Opatrně jsem se pána na kontrole na 25. kilometru zeptal, kolikátý jsem. Třetí. A jak je to dlouho, co tu byli ti první dva? "No asi tak patnáct minut".

Sázava za Týncem (odkaz)

Cestou necestou (odkaz)

Haha. V půlce padesátky jsem třetí, čtvrt hodiny za tím dlouhovlasým borcem. To mě štípněte. Pavel se znovu rozloučil, že prý ať běžim, on půjde v klidu. Tak jsem běžel. Následovalo prudké stoupání lesem kolem zříceniny hradu (odtud asi název vesnice?), mohlo to být takových 150 výškových. Ale já stoupání rád, jestli někde můžu nabrat nebo aspoň udržet náskok, tak při stoupání. Možná by bylo úplně nejlepší, kdyby se až do cíle šlo už jenom do kopce. Nechtěl jsem se ke svý pozici zatím moc upínat, ale byl to super pocit, běžet třetí. Třeba by to mohlo aspoň do tý první pětky klapnout... ale už dost!

V rybníku před Čakovicema jsem znovu vymáchal šátek a vydal se skrz vesnici k největšímu stoupání na trase, na Panskou skálu. Blížil jsem se ke čtyřem hodinám na trase a zrovna překonával 30. kilometr. Už jsem přece jen trochu zpomalil pod 8km v hodině, ale furt to šlo dobře. Panská skála dala zabrat, ale nechala se, zapsal jsem rychle samokontrolu, nezdržoval se známým výhledem a běžel pryč, ať mě na vracečce nikdo nevidí, přece. Vůbec jsem neměl představu, jak daleko nebo blízko jsou ti za mnou. Při klesání Hornopožárskými lesy po červený směrem k Borku u Jílového jsem na chvíli ztratil orientaci a musel se kousek vracet, přesně v tu chvíli jsem slyšel z lesa napravo od sebe dusot kopyt. Nebo běžících nohou? Tamtudy se někudy mělo běžet. Fakt paranoia. Našel jsem správnou cestu a mazal dolů. Už nějakých dvacet kilometrů jsem nepotkal nikoho jinýho kromě Pavla, který to šel tak nějak mimo soutěž. Kdo ví, jak si vlastně vedu.

Hornopožárské lesy jsem nechal za sebou, ochladil šátek v rybníku Turyně a běžel za houkajícím motorákem do Borku. Tady už jsem se při svých bězích jednou ztratil, takže jsem si dával dvakrát bacha, abych nepustil červenou značku z dohledu. V Borku byl Vietnamec, sortiment chlazenýho moc široký neměl, tak jsem vzal Staropramen Cool v plechovce, jedinou chlazenou půllitrovku vody a ještě jednu teplou. Vodu jsem smíchal a nalil do camelbacku, takže dobrý, vodu jsem si mohl odškrtnout, už mi pomalu začínala docházet. Při otevírání jedné z petek jsem se říznul do bříška dlaně o kus plastu trčícího z blbě odlitýho hrdla lahve, chvíli to docela teklo, ale na vlně adrenalinu jsem to necítil. Plechovku Coolu jsem za chvíli poloplnou vyhodil, nešlo to pít. To mě dovedlo k otázce jídla. Za celý den jsem ráno posnídal půlku chleba s medem, před Týncem snědl půlku okurky a někde na Panský skále do sebe mermomocí nacpal půlku raw tyčinky. Při pomyšlení na jídlo se mi moc dobře nedělalo, tak jsem tuhle otázku odložil do Jílovýho.

Tam se stoupalo napříč velkým rozpáleným polem. Už bylo něco po poledni a slunce škvařilo na potkání. Po dvou minutách na světle jsem cítil pálící lýtka. Přidal jsem do kroku, ať co nejdřív dorazim na kontrolu v Jílovym. Stalo se tak zhruba ve tři čtvrtě na jednu, to máme 40 kilometrů za 5:45. Stoupání na Panskou skálu a pak z Borku do Jílovýho se na tempu přece jen podepsalo. Nicméně paní z kontroly mi stejně pochvalně oznámila, že jsem třetí. Takže ten dusot v lese byla jenom schíza. Sbalil jsem saky paky a běžel pryč. Za Jílovym měla pomalu ale jistě přijít moje nejoblíbenější pasáž kolem Zahořanského údolí, kde sem tam běhám. A stinné údolí potoka teď lákalo tak jako tak. Napsal jsem Tereze hrdinskou smsku "40km 3misto Jilove", za chvíli přišla odpověď, že už jsou se psem v cíli. Pro něj to bylo prvních 18 kilometrů v kuse, paráda. Už z něj pomalu ale jistě přestává být štěně.

Po opuštění posledních jílovských domů se mi z louky otevřel výhled na Zvoli, Okrouhlo a další vesnice ze sousedství. Uvědomil jsem si, že vidim střechu našeho domu. Tam teď musí být krásně, chládek, pivo v lednici... No nic. Měl bych fakt něco sníst, prázdný žaludek o sobě začínal nenápadně dávat vědět. Donutil jsem se k několika dalším soustům raw tyčinky, ale káva a kešu ořechy nebyly to pravý. Vzdal jsem to a zbytek hodil do batohu. Samokontrola na rozcestí U Obrázku, zbývá zhruba 10 kilometrů, to už prostě musim nějak vydržet na ty zbytky energie, co mám v sobě. Dohromady se můžu dát během zbytku víkendu, ale ať je to s tím proklatým pohárem na polici. Tereza by mi řekla, že radost ze skvělýho výkonu můžu mít tak jako tak, ale pohár je pohár, přece.

Přeběhl jsem silnici Jílové – Davle, odnavigoval pár starších výletníku z jedné z kratších tras, kterých tu přibývalo, směr Zahořanské údolí a sám se mu vrhl po hlavě vstříc. Osada Hawaii a lávka u jednoho z několika brodů Zahořanského potoka. Osvěžení v potoce a pryč. Představoval jsem si původně, jak, jestli mi to dneska půjde, proběhnu Zahořanskym údolím jako takovou předcílovou rovinkou jenom na euforii, ale už to moc nešlo. K poslední samokontrole v půlce údolí u rozcestí Na Dolích ještě převažuje klus nad chůzí, dál k Libřici už to začíná být spíš opačně. Zkouším se strašit představou tří chrtů, co mi visí kousek za zády a těsně před cílem mně přejedou a odsunou na šestý místo, ale ani to už moje nohy příliš nepřemluví k souvislejšímu běhu. Ještě pět kilometrů, děj se vůle boží.

A děla. Těsně před poslední živou kontrolou na nádraží v Davli na 50. kilometru se ohlídnu jako asi stokrát během posledních deseti minut a za zády mám běžce. Je to nevyhnutelný, nikdo jinej než padesátkař bojující o umístění v tomhle horku běžet nechce. Teda mohl ještě běžet na vlak, ale se sluchátkama v uších? Asi ne. Po zapsání kontroly už jsme bok po boku, ptám se, jestli viděl někoho za sebou. "No asi 200m za mnou jsem před chvílí jednoho viděl, ale setřás jsem ho." Je to tady.

Nohy už fakt, fakt nechtěly dělat nic, co připomíná fyzickou aktivitu, ale kdy jindy měly dostat naloženo, než teď, asi 4 kilometry před cílem na aktuálně děleném třetím místě. To už jsem v hlavě odmával, ale čtvrtý je taky hezký a pohár by byl, že jo. Držel jsem se novýho společníka zuby nehty. Asi už měl taky dost, střídavě přecházel z chůze do běhu a zpátky, ale bylo znát, že je na tom mnohem líp, než já. Mohl by běžet dalších deset a dal by to. Chvílema jsem se při pokusu o běh přistihl při hlasitym zvdechu. Nevim, jestli se mi to zdálo, nebo na nás výletníci procházející se proti proudu Sázavy koukali jak na blázny. No co, sportem ku zdraví. Nejlepší motivací byly táhlý rovinky, kde hrozilo, že jestli je (jsou) za náma kousek, zahlídnou nás, to je nakopne a já na nějaký závěrečný sprintování už nejsem zvědavej. No prostě hotová trillerová zápletka.

Mezi stromy se objevil Pikovický most. Blížil se hrozně pomalu, ale za pár chvil se ukázalo, že to nebyla halucinace, opravdu jsem na něm stanul. V tu chvíli kolega zrychlil do nefalšovanýho běhu, já se zasmál a užil si konečně přechod do chůze bez pocitu viny. Viděl jsem dost daleko za sebe, abych měl přehled o tom, jestli a kdo se blíží. Za mostem doprava a kemp už čekal. Jestli mě ještě někdo další nepředběhl nějakou zkratkou, vzduchem nebo pod zemí, měl jsem být čtvrtej. Podvědomě jsem paní v cíli vysvětloval původ svého příjmení a přitom koukal, kde že maj ty poháry! Támhle místní šéf Václav Nohejl gratuluje mému sokovi a co to má v tý bedně? Aha, diplomy, doufám, že nic nezměnily, jsem tady přece kvůli poháru, že jo, no děkuju, děkuju, čtvrtý místo super, byl to skvělej závod, za kolik to měli ti první, za šest hodin jo, šílený, á děkuji, ten je krásnej.

Celkový čas 7 hodin 39 minut a nádherné 4. místo. Toho třetího, o který jsem přišel asi pět set metrů před cílem, vůbec nelituju. Na víc, než co jsem tu dneska předvedl, nemám. Čistou padesátku jsem měl doteď nejlíp za osm hodin, dneska jsem jí dal za sedm. Tenhle týden byl prostě vítěznej na všech frontách.

Jinak oficiální výsledky do dopsání tohohle zápisu ještě nebyly k dispozici, nicméně kuloáry koluje, že ti první dva to dali za šest hodin. Ještě, že jsem se jich nezkoušel udržet dýl.

PS: Fotky (až na tu poslední) jsem si uctivě vypůjčil od Pavla Kozy, jeho blog je v odkazu pod každou z nich.